Myšlenka na to, vidět v jednom roce pramen i ústí Dunaje vlastně vznikla jen náhodou. Na volné čtyři dny začátkem července jsme chtěli zorganizovat nějakou cyklistickou akci, nejraději v blízkém zahraničí a já navrhl Podunajskou stezku v oblasti Pasova či Lince. To se ovšem nelíbilo Jetymu, tam prý jezdí každý, je tam hlava na hlavě, či spíše kolo na kole. Ale Dunaj se mu líbil, ovšem horní, dokonce nejhornější tok.
Původně nás mělo jet víc, ale nakonec jsme v pátek navazovali kola jen tři, Jety, jeho žena Renata a já. Z Prahy jsme odjížděli po sedmé a po půlnoci jsme projížděli Ulmem a hledali, kde svou expedici zahájíme. Asi 15 km za Ulmem jsme našli parkoviště, kde se dalo u auta přespat. Vadil je zápach nedalekého prasečáku. Až ráno jsme zjistili, že nejen prasečák je příčinou zápachu, parkoviště bývá využíváno k jiným účelům a kukuřice blízko silnice je výrazně vyšší, řádně pohnojená.
Ráno jsme autem dojeli do nejbližšího městečka Erbach, kde jsme se rozhodli auto ponechat na parkovišti u tržnice a odtud zahájit cestu. Oblékli jsme kola do brašen, sebe do cyklistického a ve čtvrt na deset vyrazili k Dunaji. Úsek nad Ulmem je rovinatý, cyklistická stezka vede po asfaltovaných cestách někdy blíž, někdy dál od řeky. Krajina mi připomínala jižní Slovensko, jen je všechno menší, Dunaj není veletokem, ale jen řekou a údolí je mnohem užší, blízkost hor je cítit. Po padesáti kilometrech se hory přibližují a stezka několikrát vystoupá nad řeku, prochází vesnicemi a městečky, kde často vede i po hlavních silnicích. Když se vrátí k Dunaji, vede vždy mino silnice, bývá asfaltovaná nebo pokrytá kvalitním šotolinovým povrchem, umožňující poměrně rychlou jízdu. Na stezku mají auta zákaz vjezdu, smějí na ní traktory, ale těch jsme každý den potkali jen několik. Za měsíc, až budou žně, to bude horší, ale němečtí traktoristé jsou ohleduplní.
Ohleduplností se ostatně vyznačují i němečtí řidiči. To, co znám zpoza volantu, že dám-li blinkr, auto za mnou zpomalí a umožní odbočit či zařadit se do pruhu, platí i pro cyklisty. Cyklista si snadno zvykne, že je plnohodnotným účastníkem provozu a ne lovnou zvěří, jako na českých silnicích. Boční odstup dva metry dodržují všichni i za cenu toho, že kamión jedoucí do kopce zpomalí a pak se musí zase pracně rozjíždět.
Jak se blížíme k městu Sigmaringen, údolí se zužuje, skály na mnoha místech sestupují až k řece, která protéká druhohorními vápenci. Trasa vede blíž řece, ovšem často překonává skály strmým stoupáním a klesáním, naše cestovní rychlost se výrazně snižuje. Začíná se stmívat a my hledáme místo k odpočinku. Vesnička, snad jen osada, kterou projíždíme, ani na naší mapě není, ale je tady hřiště na minigolf s občerstvením. Vypijeme tedy každý dvě drahá piva a odjíždíme jen asi kilometr od řeky na kraj lesa, kde nalézáme místo na spaní. Dnes jsme ujeli 132 km.
Ráno je nám trošku zima, ale je sucho, vaříme snídani a brzo po osmé už jsme na kolech. Dojíždíme do městečka Beuron, kde nás zvou k návštěvě muzea přírody Dunaje. Bohužel, otevřeno dopoledne mají jen ve všední den, v sobotu a v neděli otvírají až ve tři hodiny. Aspoň jsme viděli podrobnou mapu a našli název místa, kde jsme spali: Hausen im Tal Rathaus. Pokračujeme hornatou krajinou, ale ještě během dopoledne se stezka opět vrací roviny. Potkáváme také mnohem více cyklistů a blížíme se k místu, odkud Dunaj teče. Dunaj vzniká soutokem potoků Brigach a Breg pod městem Donaueschingen. Za pramen Dunaje je považován pramen Bregu, říčky, která je užší a méně vodnatá než Brigach, ale je delší.
Z Donaueschingenu vyjíždíme po silnici na kopec, abychom si zkrátili cestu podél oblouků Bregu, již víme, že v příměstské zástavbě je stezka špatně značená a často musíme cestu hledat. Silnice je tady jistotou, i když má výrazně větší převýšení. Když jsme se vrátili k Bregu, najeli jsme na krásnou šotolinovou cestu, která nás dovedla až do města Furtwangen. Za ním se jede ještě kousek po silnici s přijatelným stoupáním a pak se odbočuje po asfaltové cestě podél Bregu, který je zde už horským potůčkem. Poslední asi čtyři kilometry je prudké stoupání, dvakrát jsem musel slézt z kola a tlačit. Ale na vrchol se mi podařilo dojet kolmo, tam už na mě čeká Jety a vítá mě na rozvodí Dunaj-Rýn.
Tak my jsme ten pramen přejeli! To ano, ale jen o pár desítek metrů. Cesta k prameni je schována za horským hotýlkem. Pramenná studánka je jen pět centimetrů hluboká, to mi však nebrání ponořit hlavu, samozřejmě s otevřenýma očima, abych viděl pramen Dunaje na vlastní oči. Vedlejší efekt byl, že jsem si z očí vymyl mušky. V sedm hodin večer se občerstvujeme v hotýlku, nabíráme vodu ze studánky na zahrádce hotelu – ta je přece také dunajská pramenná a chystáme se na zpáteční cestu. Od rána jsme najeli 126 km, vystoupali do výšky 1078 m. Z této výšky pohoří Schwarzwald urazí Dunaj k moři 2880 km a my doufáme, že poslední kilometry Dunaje uvidíme za necelé dva měsíce.
Jen pro statistiku: V 19 hodin byla teplota vzduchu 23°C, tlak 1035 hPa a vlhkost jen 33%.
Sedáme na kola a sjíždíme dolů. Máme křeče v prstech a ráfky jsou rozžhavené, že na jich nejde udržet ruka. Vracíme se do Furtwangenu a odbočujeme do kopců směr Willingen. Silnice vede lesem, už jsme dost unavení, hledáme místo na spaní. Ze silnice odbočuje cesta, před sebou vidíme složené metrové dříví – tam by měla být rovinka na spaní! Nejen rovinka, i studánka je tady, jmenuje se to Bärenbrunnen, medvědí studně, tady by mohlo být hezky.
Chystáme večeři, dnes budou plněné knedlíky s 8ženou cibulkou, po dnešních 148 kilometrech si to zasloužíme. Ale tady to není medvědí studně, ale Mückenbrunnen, komáří studně. Nemám nic proti dárcovství krve, ale to mě píchnou je dvakrát, sestřička se na mě usměje a pak dostanu párek. Párek nám nechyběl, knedlíky, plněné uzeným jsou lepší. Ale jíst jsme je museli v běhu, jinak by nás komáři a drobné horské mušky, které nejsou vidět ani slyšet, vysáli zaživa.
Takže evakuace! Už rozbalené věci nějak nacpeme do brašen a v „pyžamech“ se vracíme zpátky na silnici. Ty potvory jsou tam také, stačí, aby se člověk na pár minut zastavil a už se slétají. Tak musíme vystoupit ještě po silnici dál do kopce, ale stejně jsme místo bez mušek nenašli. Plácli jsme sebou na kraj lesa, zatáhli spacáky jak to jen šlo a snažili se noc přečkat. A to ještě v noci přišla bouřka a my spali pod širákem, takže jsme museli nahonem stavět přístřešek, jen plachtu, nataženou mezi stromy. Stan jsme s sebou neměli, zabere v brašnách moc místa.
Po nepříjemné noci vyrážíme, naštěstí nám počasí přeje, jen občas drobná přeháňka, většinou nestačí ani silnice zmoknout. Dojíždíme do Willingenu, kde přejíždíme Brigach, druhý pramenný potok Dunaje. Dvojměstí Willingen – Schweiningen je krajské město, velké snad jako Hradec Králové a Pardubice, jen blíž u sebe. Trošku bloudíme, ale nakonec se nám daří najít cestu přes kopce a údolí správným směrem. Projíždíme městy Albstadt, Neufra, Garmmertigen a Jety konstatuje, že při sjezdech usíná, zato já si do kopců opakuji němčinu: Vždy když šlápnu, ulevím si „ach“ a jak při tom vydechnu, je slyšet „Dach“. Už vím, jak vznikl německý název střechy. Opravdu, kopce střechu připomínají, přece jen projíždíme pohořím Švábský Alb, kterým protékají jednotlivé přítoky Dunaje.
Večer jsme dorazili do vesničky Harthausen, kde jsme našli pravou venkovskou hospůdku. Jsme daleko od Dunaje, daleko od cyklistických stezek, v hospodě jsme snad prvními cyklisty od jejího postavení. Takže se celé osazenstvo, tři místní, kteří sedí u stolu spolu s hospodským a hospodskou, staršími manželi, vyptává, odkud jsme a kam jedeme. Tak vysvětlujeme zeměpis, zvláště poté, co jsem si vzpomněl, jak se řekne německy ústí a že i to dunajské chceme koncem prázdnin navštívit. Tak jsme si poseděli, Renata dostala kafe „za to, že vás ti chlapi tahají takovou cestu“ a když jsme se konečně zvedli a vyjeli, začalo pršet. Naštěstí se nám do cesty postavila stodola, kde jsme ulehli ke spánku. Já jsem usnul dřív, než Jety dokázal uvařit rýži k večeři. Měli jsme za sebou 118 km po horách a dolách.
Ráno pršelo, přijel se na nás podívat starší pán s traktorem, jen se zeptal odkud jsme a kam jedeme a snažil se nám poradit cestu. Lidé tady jsou k hostům stejně příjemní. Na úterý nám už zbyl jen kousek cesty, na konci tachometr ukázal 68 km. Kopce už byly nižší, posledních asi 20 km byla už opět rovina okolo Dunaje. Odpoledne jsme dorazili k autu, navázali kola a popojeli autem k Dunaji. Já si potřeboval odpočinout, čekalo mě téměř šest hodin za volantem, Jety uvařil dunajskou klobásu (to jako symbol) s nudlemi, ale než došlo na jídlo, zkusil jsem si Dunaj přeplavat. Je to jen pětadvacet metrů tam a pětadvacet zpátky, ale tak silný proud, že jsem byl ve vodě skoro deset minut.
Zážitků z horního toku Dunaje máme spoustu. Teď doufáme, že stejně úspěšná bude delta Dunaje, na kterou se chystáme koncem srpna. Tak snad pokračování příště.
Teri